Anna žila od dětství na venkově a v sedle se vždy cítila šťastněji než na dvou nohách. Její hnědá klisna Vesta byla její pýchou, přítelkyní a ochránkyní. Kůň jako by okamžitě rozuměl své majitelce: cítil její nálady a dokonce i její strachy.
Toho dne se Anna rozhodla vydat se na dlouhou procházku. Slunce zapadalo a obloha nad lesem se třpytila karmínově. Cesta vedla po strmém svahu rokle. Země byla po nočním dešti vlhká a Vesta opatrně našlapovala, ale v jednu chvíli jí pod kopytem vyklouzl kámen. Kůň se zachvěl a Anna měla pocit, jako by se měla každou chvíli zřítit do propasti.
Vesta se vztyčila, trhla sebou a zachytila svou majitelku. Ještě vteřina – a všechno mohlo skončit tragicky. Annino srdce bušilo tak silně, že jí to pulzovalo ve spáncích. Pevně objala krk své zachránkyně a zašeptala: „Jsi můj anděl…“
Ale pak se stalo něco zvláštního. Obvykle po takových incidentech Vesta spěchala domů, do stájí, kde vzduch naplňovala vůně sena a míru. Ale tentokrát se kůň náhle prudce otočil k lesu. Jeho krok byl sebevědomý a tvrdohlavý.
Anna se ho pokusila otočit, ale Vesta neposlouchala. Jako by věděla, kam jde, a její paní už nemohla odolat. Les hustl, stezka byla sotva rozeznatelná. Večerní soumrak proměnil větve v černé drápy a vzduch se ochladil.
Konečně se před ní objevil zchátralý kamenný plot. Anna ztuhla. Za ním se tyčila budova pokrytá mechem a prasklinami – starý kostel. Slyšela o něm příběhy od dětství: že tam během války mizeli lidé a potom se nikdo neodvážil vstoupit. Říkalo se, že to místo je prokleté a ti, kteří se k němu pokusili přiblížit, se vrátili změnění.
Vesta se zastavila přímo u dveří, masivních, z tmavého dubu, se zrezivělými kovanými panty. Dupla kopytem a tiše zařehtala, jako by svou paní nabádala k kroku.
Anna sevřela otěže tak pevně, že jí zbělaly klouby. Všechno v ní křičelo: „Otoč se! Vypadni odsud!“ ale kůň se ani nepohnul. Zabořila paty a čekala.
Sebrala odvahu a sklouzla ze sedla. Nohy se jí třásly, srdce jí bušilo v krku. Natáhla se ke dveřím. Ty se s tupým vrzáním otevřely a do nosu jí udeřil pach vlhkosti, plísně a něčeho dalšího – jako dávno pohřbeného tajemství.
Dovnitř vklouzlo měsíční světlo a na podlaze starého kostela se zalesklo něco kovového. Anna udělala krok vpřed a zalapala po dechu…
