Leonid se nikdy nepovažoval za pověrčivého. Měl rád staré věci – evokovaly v něm něco z ducha minulých dob. Na bleším trhu mohl trávit hodiny blouděním mezi stánky, prohlížením zažloutlých pohlednic, popraskaných porcelánových hrnečků a knih s vybledlými stránkami.
Toho dne mu padly do oka kapesní hodinky. Ležely na okraji stolu, jako by na něj čekaly. Tmavé pouzdro z matného kovu, jemně popraskané sklo, elegantní ručičky, které se zdály křehké jako pavučina. Na víku bylo vyryto: 1914.
Prodávající – starší muž s vybledlýma očima – mu je podal, jako by se mu ulevilo.
„Hodinky fungují,“ řekl. „Jen… není to tak jednoduché.“
Leonid se usmál. Pro něj to byla jen krásná stará věc. Zaplatil za ně a schoval si je do kapsy.
Prvních pár dní hodinky tikaly bez výjimky. Dokonce si zvykl usínat za tichého, rytmického tik-taku, jako by poblíž bilo srdce někoho jiného. Ale o pár dní později se ručičky náhle zastavily. 19:45.
Leonid si toho nevšímal, dokud mu o pár hodin později nezavolali. Jeho sestra oznámila, že při autonehodě zemřel starý známý. Čas ve zprávě se shodoval s minutou na minutu.
Připsal to náhodě. Ale o týden později se totéž stalo znovu. Hodiny se znovu zastavily – tentokrát v 11:20. Téhož dne spadl z lešení soused na podestě. Čas smrti se shodoval.
Od té doby se Leonid začal jejich tikat děsit. Dal hodiny do zásuvky, ale ručičky se chovaly stále stejně. Pokaždé, když se zastavily, vstoupila do jeho života tragická zpráva.
V noci se převaloval a snažil se je dostat z hlavy. Ale hodiny měly svůj vlastní život. Natahoval je, jako by pokoušel osud. A každé zastavení přinášelo nové hrůzy: požár v domě přítele, infarkt vzdáleného příbuzného, dopravní nehodu, o které slyšel v rádiu.
Strach mu hlodal duši. „Co když ručičky jednoho dne ukážou na něco, co je se mnou spojeno?“ pomyslel si.
A pak, jedné noci, se Leonid probudil do ticha. Obvykle usínal za stálého tikání hodin, ale teď se v místnosti zdálo být mrtvý. Popadl hodiny. Ručičky se zastavily.
Ukazovaly na 3:15.
Leonid zbledl. Právě v tuto dobu, před mnoha lety, se narodil.
Jeho srdce bilo tak hlasitě, že mu to znělo v uších. Uvědomil si: hodiny ho už nevarovaly před tragédiemi jiných lidí. Tentokrát předpověděly tu jeho vlastní.
