Klára milovala čtení. V jejím malém městě byla knihovna jediným místem, kde se cítila skutečně v klidu. Voněla starým papírem, prachem a něčím tak teplým, že jí to připomínalo dětství.
Toho dne si z horní police náhodně vzala knihu. Tlustý svazek s tmavou vazbou se zdál být zapomenutý. Sedla si k protějšímu stolu, otevřela stránky… a něco jí spadlo přímo do klína.
Byla to stará černobílá fotografie.
Na obrázku byla asi desetiletá dívka stojící u fontány. Klára ztuhla: byla to ona. Stejné oči, stejný úsměv, dokonce i malá jizva na bradě – stopa po pádu z dětství.
Fontanu okamžitě poznala: byla v parku v jejím rodném městě. Ale fotografie vypadala, jako by byla pořízena před desítkami let. Papír byl zažloutlý, okraje opotřebované.
Klára si vzpomněla, že její rodiče tehdy nikdy neměli fotoaparát. A z té doby téměř žádné fotografie neexistovaly.
„Odkud se to vzalo?“ zašeptala a cítila sevření v žaludku.
Na zadní straně fotografie, roztřeseným rukopisem, stálo:
„Musí znát pravdu.“
Cláře bušilo srdce. Rozhodla se zeptat rodičů. Ale matka, když fotografii uviděla, jen zbledla a beze slova odešla z místnosti.
Otec dlouho mlčel a pak přiznal:
„Tahle fotka není tvoje. Nebo spíše… ne tak docela tvoje. Je to tvoje sestra dvojče.“
Clára nemohla uvěřit vlastním uším. Ukázalo se, že má sestru, o které se nikdy nedozvěděla. Zmizela jako dítě za záhadných okolností a její rodiče udělali vše, co mohli, aby Clara vyrůstala ve tmě.
Fotografie náhodou nalezená ve staré knihovní knize se stala klíčem k tajemství, které rodina po celá desetiletí skrývala.
Clára se podívala na dívku na fotografii a cítila, jak jí po zádech přeběhl mráz.
Věděla jen jedno: teď se nepřestane, dokud se nedozví celou pravdu o své sestře.
