Maria se do budovy nastěhovala teprve před šesti měsíci. Její byt v pátém patře měl výhled na budovu naproti. Večer ráda pila čaj u okna a pozorovala světla velkoměsta.
Brzy si ale všimla něčeho zvláštního. V bytě naproti, hned vedle toho jejího, svítilo pořád. Vždycky – ve dne v noci, v zimě i v létě.
Zpočátku si Maria myslela: no a co? Kdo ví, kdo ví? Ale o pár týdnů později se její sousedé ve výtahu zmínili:
„Je zvláštní, že někdo bydlí naproti. Dlouho je prázdný. Majitel zemřel asi před deseti lety a žádní dědicové nejsou.“
Maria ztuhla.
Od té doby začala pozorovat okna. Světlo opravdu nikdy nezhaslo. Záclony se nikdy nepohnuly, uvnitř se nehnuly žádné stíny. Ale někdy se jí zdálo, že za sklem vidí někoho stát.
Jednou v noci se Maria probudila se zvláštním pocitem. Šla k oknu a viděla, jak se záclona naproti nepatrně kymácí. V tlumeném světle lampy se mihla silueta.
Silueta velmi podobná člověku.
Maria se rozhodla. Následující den kontaktovala správcovskou společnost. Znovu potvrdili: byt byl prázdný. Zámek byl starý, nikdo do něj nevstoupil.
„Možná došlo ke zkratu a lampa hořela sama od sebe?“ navrhl opravář.
Maria přikývla, ale v hloubi duše věděla: žádný zkrat by záclony nepohnul.
O týden později, když se Maria vracela domů pozdě v noci, se zastavila u vchodu. Dveře do toho samého „prázdného“ bytu byly pootevřené.
Neodolala a nahlédla dovnitř. Prach, staré tapety, pavučiny v rozích. Byt vypadal opuštěně. Ale uprostřed místnosti stála lampa. Rozsvícená. Nová, moderní, zcela neladící se starým dekorem.
A vedle lampy byla zarámovaná fotografie.
Maria ji přiblížila a byla ohromená. Fotografie ji ukazovala v jejím novém domově, u toho samého okna.
Maria utekla a už se na ta okna nikdy nepodívala. Správcovská společnost později oznámila, že elektřina v bytě byla již dávno vypnuta.
Světlo tam ale dlouho svítilo.
Někdy je lepší nevědět, kdo vás sleduje ze tmy.
