Alexej nikdy nebyl sběratelem. Jednou však na bleším trhu zahlédl masivní dřevěnou skříň. Byla ošoupaná, popraskaná a lak se z ní odlupoval – bylo jí až líto. Prodavač řekl, že nábytek pochází ze starého domu a je ochoten ho prodat téměř zadarmo. Alexej dlouho nepřemýšlel: rozhodl se, že skříň se bude skvěle hodit do jeho venkovského domu.
Když skříň přivezli, ukázalo se, že je tak těžká, že ji museli rozebrat na části, aby ji mohli vynést do domu. Právě tehdy Alexej zaznamenal něco podivného. Zadní stěna byla dvojitá: jedna deska na druhé. Hned usoudil, že jde o opravu, ale zvědavost zvítězila.
Pomocí šroubováku opatrně sejmul horní desku. Za ní se objevila úzká dutina, ve které ležel svazek zabalený v naolejované látce. Alexejovi bušilo srdce: něco tu bylo schované desítky let.
Rozbalil hadr a ztuhnul. Uvnitř ležely staré dopisy, pečlivě svázané provázkem, a nad nimi malá sametová krabička. V krabičce byl dámský prsten s velkým smaragdem. Kámen se leskl zelenými odlesky a bylo hned jasné, že nejde o levnou bižuterii.
Dopisy byly milostnou korespondencí z 40. let. Mladá žena psala muži, že na něj čeká z fronty, že pro něj schovává dárek a každý den se modlí. Poslední dopis byl datován jarem 1945. Stálo v něm: „Pokud se nevrátíš, nechám to všechno tady. Ať se někdy najde někdo, kdo pozná náš příběh.“
Alexej seděl na podlaze mezi rozebranými deskami skříně a četl si řádky. Cítil, že drží v rukou nejen cizí tajemství, ale něčí nedožitý život, něčí lásku, kterou přerušila válka.
Dlouho přemýšlel, co s nálezem udělat. Prodat prsten? Schovat dopisy do šuplíku? Ale srdce mu říkalo něco jiného. Alexej našel v archivech zmínku o ženě z těch dopisů. Ukázalo se, že měla potomky – vnoučata, kteří žili ve stejném městě.
Po několika týdnech zaklepal na jejich dveře a podal jim svazek. Lidé, kteří otevřeli dveře, plakali a smáli se zároveň. Poprvé viděli dopisy své babičky a dozvěděli se o milostném příběhu, o kterém nikdo v rodině ani netušil.
Skříň zůstala stát v Alexejově domě. Ale teď, pokaždé, když otevřel její dvířka, si vzpomněl, že někdy nejsou nejcennějšími poklady zlato a drahé kameny, ale vzpomínky uložené ve starých věcech.
