Leovi bylo teprve sedm let, ale už uměl najít dobrodružství i na rovném místě. V ten teplý letní den si hrál na dvoře u babiččina domu – jezdil na kole, stavěl „garáž“ ze starých prken a autíček. Všechno bylo jako obvykle, dokud neuslyšel podivný zvuk.
Byl to tichý pískot. Leo si nejprve myslel, že se mu to jen zdálo, ale zvuk se opakoval. Byl tenký, žalostný, jako by někdo volal o pomoc. Chlapec se zastavil a naslouchal. Pískot se ozýval odněkud zpod starého dřevěného schodiště.
Zvědavost a úzkost přemohly strach. Leo si lehl na zem a nahlédl pod prkna. Tam, mezi pavučinami a suchou trávou, uviděl malý chomáček srsti. Štěně! Špinavé, hubené, s třesoucími se tlapkami. Dívalo se přímo na chlapce velkýma očima plnýma strachu a naděje.
Leo běžel do domu pro babičku. Společně opatrně zvedli prkna a vytáhli štěně. Bylo tak slabé, že sotva stálo na nohou. Bylo vidět, že ho někdo vyhodil a ono se schovalo pod verandou, aby se zahřálo.
Babička přinesla misku s mlékem a Leo si štěně posadil na kolena. Malý žíznivě pil, zatímco chlapec ho hladil po zádech a šeptal: „Teď už nejsi sám.“ Už tehdy pochopil, že tohoto malého tvorečka nikomu nedá.
Rodiče zpočátku váhali – péče o zvíře totiž vyžaduje zodpovědnost. Ale když viděli, s jakou něhou se Leo o nalezeného štěňátka stará, souhlasili. Tak se u chlapce objevil Lučik – tak přesně tak pojmenoval štěňátko. „Protože mě sám našel a rozzářil můj život,“ řekl Leo vážně.
S každým dnem byl Lučik silnější a odvážnější. Chodil za chlapcem všude: na dvůr, do obchodu s maminkou, dokonce ho doprovázel do školy a čekal na něj u brány. Jejich přátelství se stalo něčím víc než jen hrou dítěte se psem. Rozuměli si beze slov.
Uplynuly měsíce a nikdo v rodině si už nedokázal představit dům bez tohoto psa. Babička se na ně často dívala a usmívala se: „Někdy štěstí samo přichází do našeho domu – stačí jen včas zaslechnout jeho tiché volání.“
