Na ranči byl klidný večer a krása zapadajícího slunce mě táhla ven. Obloha byla zbarvená teplými barvami a vzduch byl klidný. Opřel jsem se o plot a nasával klidnou scenérii, v dálce se tiše pásly krávy. Pořídila jsem fotku a poslala ji manželovi v očekávání, že si ten uklidňující pohled užije stejně jako já.
Jeho reakce mě však překvapila.
„Přibliž si ten plot,“ odepsal mi. „Podívej se na něj zblízka.“
Zmateně jsem fotografii zvětšila a podívala se blíž na sloupek plotu, o který jsem se opírala. Srdce se mi sevřelo. Do dřeva tam byly vyryté dvě iniciály obklopené slabým, opotřebovaným srdcem – moje a mého bývalého. Byla to řezba z dávných časů, z doby, kdy pro nás tohle místo bylo zvláštním místem, skrytým před světem. Až do této chvíle jsem na to úplně zapomněla.
Snažila jsem se manželovi říct, že jsem si té řezby ani nevšimla, že jsem si na ni nevzpomněla, dokud jsem neviděla tu fotku. Ale pro něj to nebyla jen zapomenutá vzpomínka – byla to připomínka toho, že jsem stála na místě, které kdysi uchovávalo vzpomínky s někým jiným.
Vybledlá, sotva viditelná písmena v něm vyvolávala staré pocity. Navzdory mému ujišťování, že je to jen vzdálená vzpomínka, něco z minulosti, co jsem nechala za sebou, už to na něj zapůsobilo. Pro něj ty slabé iniciály symbolizovaly část mého já, která stále přetrvávala v minulosti, i když jsem to tak nechtěla.
