Představte si to: rušné nedělní odpoledne v přeplněné restauraci, kde personál pracuje přesčas, aby zvládl chaos. Pak se objeví obávaný „kostelní dav“ – pětadvacet dobře oblečených věřících, kteří se bez ohlášení dožadují okamžité obsluhy. Pozor, spoiler: věci nejdou hladce.
Kellie, známá na TikToku jako @ambryrae, je z této situace frustrovaná, a tak se na platformě podělí o svůj humorný, ale zároveň rozčilený příběh.
Ve svém nyní již virálním videu Kellie vykresluje barvitý obraz jídelního šílenství. Kostelní dav po upozornění na hodinové čekání neochotně souhlasí, že se zdrží. Ale jejich trpělivost? Kratší než reklamní přestávka během mistrovského zápasu. Jeden z hostů se vytrvale motal kolem Kellie a otravoval ji s novinkami, jako by to mělo celý proces zázračně urychlit.
Když byl jejich nadměrně velký stůl konečně připraven, jeden z asertivnějších návštěvníků kostela si stěžoval, že nebyli usazeni v soukromé místnosti. Tento člověk zřejmě očekával, že malá rodinná restaurace bude mít v okamžiku připravený banketní sál. Kellie mu zdvořile vysvětlila, že tak velký požadavek je nad možnosti jejich restaurace.
Tím však stížnosti neskončily. Ještě než obdrželi saláty, zeptal se jeden netrpělivý host: „Jak dlouho ještě potrvá, než přinesou jídlo?“. Jako by od kuchyně očekávali zázraky, přestože ještě nedokončili své objednávky.
Jakmile jídlo konečně dorazilo, situace se vyhrotila v hotový cirkus. Hosté si začali vyměňovat místa, jako by hráli hudební židle. Jeden muž si dokonce vyžádal zelený salát – v italské restauraci. Zdálo se, že si mysleli, že zabloudili do kulturního bufetu.
A pak přišla ta nejlepší věc: tamburíny. Ano, tamburíny. Skupina se rozjela na improvizovanou bohoslužbu s hudebními nástroji. Ostatní hosté se nervózně dívali na scénu, protože restaurace se náhle stala nechtěnou bohoslužbou. Kellie je musela zdvořile požádat, aby ztlumili hlasitost, protože to nebyla přesně ta atmosféra, kterou si zbytek hostů představoval.
Nakonec přišel účet: pořádných 350 dolarů. Rozdělit ho mezi 25 lidí mělo být jednoduché. Ale jeden člen skupiny samozřejmě nedokázal svou porci pokrýt. Tehdy vedoucí skupiny s úsměvem přistoupil ke Kellie a zeptal se, zda by restaurace nemohla mladému muži „požehnat“ tím, že mu jídlo uhradí. Opravdu? Udivená Kellie navrhla, že by možná zbytek skupiny mohl přispět pár dolary navíc. Vedoucí neochotně souhlasil a zaplatil účet – ale ne bez poznámky na rozloučenou. „Dala bych větší spropitné, kdybyste nám neúčtoval jeho jídlo,“ poznamenala a nechala 50 dolarů spropitného. Vyčítání viny zaměstnancům restaurací je zřejmě součástí jejich nedělního rituálu.
Po tomto chaotickém zážitku se Kellie přistihla, že pochybuje o učení těchto návštěvníků kostela. Nemohla si pomoci, ale ptala se: „Co přesně se v kostele učí? Protože to byli jedni z nejhrubších a nejobtížnějších zákazníků, jaké jsme kdy obsluhovali.“ Byla to ostrá připomínka rozdílu mezi vnějším zdáním a skutečnou laskavostí.
Kellie navrhla řešení? Příště zavolejte pastorovi a nahlaste špatné chování těchto nedělních štamgastů. Kdo ví? Možná to vyvolá malé drama na kázání příští týden.
Co si o tom myslíte vy? Jsou nedělní davy v kostele opravdu tak náročné na zvládnutí? Rádi si poslechneme vaše názory – podělte se o ně s námi!