Clara byla vždycky rebelský typ, který nikdy příliš nedbal na rodinné hodnoty a tradice. I v dospělosti jí přetrvával sebestředný postoj, který se často střetával s očekáváním její matky. Netušila, že její neopatrné rozhodnutí všechno změní.
V pětadvaceti letech se Clara líně rozvalovala na pohovce a polohlasem projížděla svůj telefon. Její matka Margaret slyšela, jak v kuchyni mlaská nádobí, a vzduch mezi nimi houstl napětím. Bylo tomu tak od chvíle, kdy začátkem roku zemřela Clařina babička Edith. Zatímco Margaret stále truchlila nad ztrátou matky, Clara se zdála být naprosto lhostejná, od pohřbu neprojevila téměř žádné emoce. Ve skutečnosti se Clara ani nezúčastnila obřadu, což její matku velmi mrzelo a mrzelo.
Když Margaret vešla do obývacího pokoje a utírala si ruce do utěrky, konečně nadhodila téma, které ji trápilo už několik týdnů. „Claro, co plánuješ udělat s babiččiným skladem?“ zeptala se s napjatým hlasem.
Clara se neobtěžovala vzhlédnout, stále si něco pročítala. „Já nevím. Nejsem si jistá, proč mi ten starý zaprášený sklad odkázala. Nejspíš je jen plný harampádí.“
Margaret si povzdechla a potlačila zklamání. „To ‚harampádí‘ patřilo tvé babičce. Měla by sis ji alespoň projít. Třeba tam bude něco smysluplného. Tolik jí dlužíš.“
Klára vykulila oči, rozčilená tím návrhem. „Určitě tam není nic, co by stálo za to si nechat. Simon dostal dům a já jen skladiště. To není fér,“ zamumlala.
Margaret se zhluboka nadechla a snažila se zachovat klid. „Život není vždycky spravedlivý, Claro. Ale aspoň projev trochu úcty k babiččinu majetku. Jestli to neuděláš, požádám Simona, aby se v tom hrabal.“
Zmínka o jejím starším bratrovi okamžitě způsobila, že Clara zaúpěla. Nechtěla, aby se Simon dostal k čemukoli dalšímu po jejich babičce, a představa, že by se prohrabával jejím dědictvím, jí rozproudila krev.
„Fajn, zítra tam půjdu,“ vyhrkla Clara a souhlasila jen proto, aby Simona udržela dál od skladu, ne proto, že by měla o jeho obsah skutečný zájem.
Následujícího dne se Clara neochotně vydala do skladu. Když otevřela dveře do jednotky, zkřivila podrážděně obličej. Vyfoukl se z ní hustý oblak prachu, který ji donutil zakašlat. Pohled na starý nábytek, zaprášené krabice a náhodné cetky jí nijak nezvedl náladu.
„Taková ztráta času,“ zabručela si pro sebe, když se začala přehrabovat v hromadách. Zdálo se, že v každé krabici se nacházejí stejné nevýrazné věci – obnošené oblečení, oprýskané nádobí a zastaralé domácí potřeby.
Sotva po dvaceti minutách byla Clara připravena odejít, přesvědčená, že v jednotce není nic cenného. Právě když se chtěla otočit a odejít, objevil se u vchodu starší muž.
„Vypadá to, že máte před sebou docela náročný úkol,“ řekl vlídně.
Clara si povzdechla. „Jo, tohle byl sklad po babičce, ale je to tu samé harampádí.“ Klára se usmála.
Starý muž se zamyšleně rozhlédl. „No, jestli o to nemáš zájem, tak bych to od tebe mohl koupit.“ Klára se usmála.
Klára se napřímila. „Vážně? Za kolik?“
Muž se vřele usmál. „Co třeba tisíc dolarů?“
Klára bez rozmýšlení souhlasila a dychtivě mu předala klíč. Připadalo jí, že se zbavuje břemene a zároveň rychle vydělává. S pocitem úlevy opustila skladiště, šťastná, že je to trápení za ní.
Později toho dne se Clara vrátila domů s náručí obtěžkanou taškami z impulzivního nákupu. Většinu peněz utratila za oblečení, nový účes a luxusní telefon. Margaret, zaměstnaná v kuchyni, si všimla dceřiny bezstarostnosti.
„Kde jsi na to všechno vzala peníze?“ zeptala se s hlasem zabarveným podezřením.
Klára nonšalantně pokrčila rameny. „Prodala jsem skladovací jednotku za tisíc dolarů. Byla to jen hromada nepotřebného harampádí.“
Margaret se nevěřícně rozšířily oči. „Ty jsi všechno prodala, aniž by sis to prohlédla? Mohlo tam být něco cenného, něco, co patřilo naší rodině!“
Klára nad tím mávla rukou. „Mami, byly to jen staré věci. Nic důležitého.“
Margaret mohla jen zavrtět hlavou a její frustrace narůstala.
Když se Klára usadila na pohovku a dívala se na televizi, něco ve zprávách ji zaujalo. Na obrazovce byl ten samý starý muž, který koupil skladovací jednotku. Dělali s ním rozhovor o jeho posledním nálezu – vzácné sbírce starožitností v milionové hodnotě.
Claře se při poslechu sevřelo srdce. Ten muž objevil cenné umělecké předměty, starožitný nábytek a vzácnou sbírku talířů, vše ukryté v zaprášených krabicích, které zavrhla.
V uších jí zněla mužova slova: „Lidé si někdy neuvědomují, jaké poklady mají přímo před sebou.“
Clařina tvář zbledla. Tíha jejího impulzivního rozhodnutí ji zasáhla jako tuna cihel. Prodala babiččino dědictví za pár drobných a teď za to sklízel ovoce někdo jiný.
Margaret, která zaslechla reportáž, k ní přistoupila a tiše řekla: „Tohle je lekce, Claro. Možná si teď začneš vážit toho, na čem opravdu záleží.“ Po dlouhé odmlce dodala: „Myslím, že je načase, aby sis našla vlastní bydlení.“
Klára beze slova zírala na matku, jak se v ní usadila realita toho, co udělala. Nejenže přišla o celé jmění, ale také zničila důvěru jediného člověka, který tu pro ni vždycky byl.
